Sněžka, květen 2008
Je 8. května 2008 ráno. Vstávat se mně nechce. Venku svítí puchýř a předpověď počasí je také příznivá. Ale z postele se mně opravdu nechce. V osm hodin přesto vylézám a dělám vše proto, abych mohl jít směr Sněžka. Chybí mně motivace. Chybí mně kopnutí od kohokoliv nebo spolublázen. Přesto jsem se donutil, balím spacák, vařič, ešus, pár instantních polévek, rybičky, horalky, tři čtvrtě kila chleba, 25 deka sekané. Kolik vzít vody? Posledně jsem Sněžku odšlapal na 2 litrech vody. Letos je teplo, beru tedy 2,5 litru čaje a litr čisté vody. Je 10:32 hod. dne 8. 5. 2008 a já stojím před domem s 15 kg na zádech. Sluníčko se směje. Zatím je příjemné. Ráno bylo dost chladné. Cesta utíká, kilometry přibývají. Nohy jsou na tom mnohem lépe než posledně, kdy jsem měl již na Horním Kostelci ošlapaná chodidla až k nechození. Letos v pohodě. „Probíhám“ Jestřebí hory a scházím do Petříkovic. Je to dost z kopce. Dostavují se první příznaky únavy. Z Petříkovic se jde do strmého kopce podél hranic. Tento svah mě zabíjí. Na chodidle pravé nohy již delší dobu bojuji s dóóst velkým puchýřem. Na patě levé nohy je puchýř také. Bohužel do kopce je dost na překážku. Mé tempo se dost zpomaluje. Mířím na Žacléř. Jde se mně nějak těžko. Puchýř na pravém chodidle je větší než je únosné. Ale jdu. Nejsem přece žádná baba... Jde to ale ztuha. Vyšlapuji po vnějším okraji chodidla, což je dost únavné. Konečně Žacléř a odtud postup směrem nahoru. Což je příjemná změna pro nohy. Ne však pro puchýře. Puchýř na levé noze se ozývá takovou intenzitou, že ostatní bolístky jsou pominuty. Po několika hodinách si ale tělo zvyká a připojuje puchýř na pravé noze a vůbec všechny bolístky unaveného těla. Uf, uf. Začíná se stmívat. Jsem ale již v podstatě na hřebenech. Jsem odhodlán dojít na jeden zátah na Sněžku. Počasí mně přeje, svítí malý cípek měsíčku. Na cestu si svítím čelovkou. Cesta zpomalená únavou, puchýři a tmou začíná utíkat dost pomalu. Kilometry přibývají velmi, velmi málo. Ale co, času je dost. Orientace ve tmě je na přímé cestě jednoduchá. Na rozcestích mám velké potíže najít značky na stromech. Ale zatím jsem nezabloudil. Přicházím na rozcestí značených cest. Dávám se doleva. Jdu a jdu a vidím, že se blížím k chatě na Rýchorách. Vůbec mně nedochází, že tam jít nemám. Je 22:00 hod., je tma, docházím k chatě a marně hledám cestu dál. Jsem unavený. Moc unavený. Puchýře čertovsky pálí. Vzdávám se. Odcházím 50 metrů od chaty, vytahuji karimatku a lezu do spacáku. Jsem unavený a vypadá to, že rychle usnu. Ale bolavé tělo je silnější a nedává mně spát. Když jsem již možná chvilku spal, probudilo mě hlasité vrčení. Trošku jsem se lekl, rozhlížím se krajinou zalitou slabým měsíčním světlem, ale nic nevidím. Vrčení se ozvalo znovu. Vychází ze spacáku. A mně to došlo. Levá strana žaludku požírala pravou a u toho si žaludek nespokojeně vrčel. Moc jsem toho přes den nesnědl, večer vůbec nic. Nu co, kdo by se pro jídlo měl hýbat, ležel jsem dál.
Začíná svítat. Ze spacáku se mně nechce. Vše mě bolí, puchýře se hlásí celou noc při jakémkoliv pohybu nohou. Chtěl bych si vyfotit východ slunce. Ale vůbec nic se mně nechce. Venku je teplíčko. Po dlouhém přemáchání vylézám. Fotím východ slunce. Již je ale kousek vylezlé. Usedám na lavičku a prohlížím si nohy. Uf, uf. Poprvé vidím tu spoušť. Na pravé noze na chodidle jsou puchýře dost výmluvné. Jasně dávají najevo, že se jim dál nechce. V klidu snídám. Dojídám před šestou, balím a s přesvědčením, že to s těmito nohami dál nejde, vycházím směr Svoboda nad Úpou. Myšlenky mám černé. Vzdávám se. Vůle k postupu dál není. Jsem jak zpráskaný pes. Po ujití cca. 300 m. zjišťuji, že to přeci jen trošku jde. Je hodně brzo ráno. Když můžu dojít 7 km do Svobody, můžu přeci ujít i dvacet na Sněžku. Jaký je v tom rozdíl? Otáčím se a vyrážím směr Sněžka! Ale stále tápu, kde se stala chyba a kudy vlastně na Pomezky. Hledám, kde je chyba. Až jsem došel na rozcestí ve tvaru T, kde jsem v noci měl na výběr, jestli jít doleva nebo doprava. V noci jsem zvolil doleva. Proč? To nechápu. Na šipkách je jasně napsáno, kudy tudy na Pomezky. Tedy doprava! Nechápu. Ušetřil bych dvě hodiny chůze a byl bych úplně někde jinde. Vrátit se to nedá a tak valím směr Pomezky. Cesta utíká přiměřeně mé omezené rychlosti pohybu, kdy mně ubírá více sil „obcházení“ puchýře na chodidle, než pohyb kupředu. Nad Albeřicemi přichází opět krize. Dojít do Dolní Malé Úpy ke kostelu se mně zdá jako nemožné. Cesta je asfaltová a ten způsobuje utrpení. Došel jsem, ale odpadám. Lehám si na lavičku a snažím se přemluvit k pozření musli v čokoládě. Odpočívám. Hodina uběhla jako nic. Zkouším vstát. Jde to. Připouštím si situaci, že odpadnu na Pomezkách. Vyrážím směr Pomezky. Mám obrovskou žízeň a žádné pití. Hledám obchod. Je zde jen takový pochybný spojený s bistrem. Přede mnou jsou nějací německy mluvící navoněnci, prodavačka si může pusu roztrhnout úsměvem. Odcházejí. Já ji žádám o dvoulitrovou kolu, na kterou na zemi nedostanu přes vyrovnané zboží. Již to vypadalo, že to je nepřekonatelný problém a že půjdu s prázdnou. S výrazem vraha se nakonec obětovala a flašku vydolovala. Bylo to ale s velkým odporem. Ale kdo by za 100% přirážku dělal něco pro zákazníka... Jsem stále ve stejném stavu. Hýbu se, ale ne moc ladně. Na Sněžku zbývá 7 kilometrů. Je tak blízko! Od včera se dívám na Sněžku z takové dálky a teď ji mám na dosah! Rozhodnutí je jasné. Jdu dál. Nebo spíš se kroutím dál. Mezi Pomezkami a Jelenkou mě předcházejí dvě skupinky lidí. Jsou rychlejší, nezávidím jim. Na Jelence se zastavuji a dávám si deset minut pauzu. Oni rychlíci, co mě předešli, zde jsou také. Odcházím před nimi. Od té chvíle mě nikdo již nepředešel. A to si nemyslím, že jsem šel nějak rychle. Sníh střídá bláto a bláto sníh. Sněžka se blíží. Jsem unavený „plazením“ kupředu. Kdyby šlo aspoň lidsky jít! Jenže nejde. Cestička je „vydlážděna“ na kolmo postavenými kameny, což mým nohám nedělá vůbec dobře. Žádné došlápnutí není rovně. Puchýře mají své žně! Vrchol se blíží!
Je 13:30 hod. dne 9. května 2008 a já stojím na vrcholu Sněžky po cca. 65 km chůze. Jsem uspokojen. Ale tělo protestuje. Chci být ještě dnes včas doma a tak dávám přednost před hrdinským pěším sestupem, který by mně zabral určitě 2-3 hod. chůze, pohodlnému svezení lanovkou. Jsem srab, já vím. :-))) Ono mně úplně stačilo dojít cca. 1 kilometr na autobusák. Vítězím a autobus mě veze směr domov. Domů mě ovšem z Trutnova dovezl vlak. Aůůůů, puchýře, aůůů tělíčko. Ještě dnes, týden po „výletu“ nejsem nějak srovnaný s fyzickou únavou. Zřejmě proto, že jsem před tím a ani cestou mnoho nesnědl. A puchýře? Trápí mě dodnes. Krvavé, pálivé, svědivé.
P.s. Při každém plánování, při každé cestě, po každé cestě se sám sebe ptám, mám to já zapotřebí? Nemám. Chtěl bych do toho všeho někoho sebou. I když přiznávám, že zrovna „Výlet na Sněžku“ mám raději sám se sebou. Člověk si hrábne do sebe, může jít tak, jak mu tělo a mysl dovolí. Nevím, nevím, jak by vše vypadalo, kdybych nemohl jít podle svých možností. Tedy jednou rychleji, ale také mnohem, mnohem pomaleji. Nevím. Určitě by to šlo. Jen by to ve finále trvalo mnohem déle. Ale třeba ne. Nevím.
P.s. Příště si musím vzít lepší ponožky, které nedřou. Nožky by se měly lépe. Mnohem lépe.
Souhrn:
Spotřeba:
- 2,5 l čaj, 1 l voda – Tang, 2 l Coly koupené na Pomezkách z nouze
- 250 g chleba, 250 g sekané, 2 ks. Tatranek, 1 x Mars tyčinka, 2 x párek v rohlíku na nádraží v Trutnově
-
(když to tak vidím, potom jsem neměl mít hlad...)
Čas:
- 10:30 Náchod, Plhovská ul.
- 11:43 Končiny
- 12:24 Nad Horním Kostelcem
- 13:27 Odolov
- 14:26 Žaltman
- 16:24 Petříkovice
- 18:22 Bernartice – žel. most
- 19:37 Žacléř
- 21:11 Roh Hranic
- 22:01 Rýchorská bouda
- 22:05 – 05:00 snaha o spánek, klinická smrt ve bdělosti
- 06:00 odchod od Rýchorské boudy
- 06:55 opět Roh Hranic
- 09:10 Malá Úpa
- 10:45 Pomezní Boudy
- 11:52 Soví sedlo
- 12:06 Jelenka
- 13:27 Sněžka
- 13:56 odjezd lanovkou
- 14:20 konečná lanovky
- 14:40 BUS nádraží Pec pod Sněžkou
- 17:54 vlak. nádraží Náchod
- potom dlouhá, předlouhá cesta na Plhov
Celkem tedy 27 hodin z Náchoda až na Sněžku. Mínus 8 hodin přestávka na „spánek“, mínus každou hodinu pět minut na potřeby, každé 4 hodiny 15 minut přestávka. V Horní Malé Úpě hodina pauza na přežití.
Km: Jak je to daleko? Podle mapy odhaduji něco mezi 65 – 70 kilometry. Je to blízko nebo daleko?
Přežil jsem, příště lépe a radostněji.
(c) Copyright Stanislav Mašek, poslední úprava dne 26.11.2009
optimalizováno pro Mozilla Firefox