15

Stanislav Mašek

18. 5. 2008

Mont Blanc (Monte Bianco) 4810 m. n. m. a JÁ (1995 - 2005)

aneb jak řízkem být

Můj příběh spojený s nejvyšším místem západní Evropy obsahuje několik let mého života, lidské přátelství, poznání sebe samého, respekt k přírodním zákonitostem a mnoho dalšího, na kus papíru zřejmě nepřenositelného.

Myšlenka vystoupit na vrchol Mont Blancu sahá do roku 1995. Další pokus následoval v roce 1997, 1998, 1999, 2000 – úspěšný, 2004, 2005… a protože tam visí pytel, zřejmě jsem tam nebyl naposledy…

Srpen 1995 – klasika z Francie, první, ale o to hlubší poznání

Cca. od roku 1991 lezu s Michalem po skalách. Písek, vápno, Čechy, Slovensko, skalky, Tatry. Michal je jedinečný člověk. Upřímný, s velkou hloubkou svého bytí, fyzicky zdatný, s morálem s velkým „M“.

V srpnu 1995 jsme se s Michalem a jeho přítelkyní rozhodli, že se pojedeme podívat na vrchol Mont Blancu. Naložili jsme se do mé „postarší“ Škody 120 a vyjeli jsme směr Chamomix. Jízda byla plynulá. Jeli jsme rychlostí od 80 – do 90 km/h. Jinak se hřál motor. Výhodu to mělo, že díky stále puštěnému topení nám nebyla zima. Že bylo léto a dost teplo? Člověk některé věci nesmí řešit. Vyjížděli jsme v podvečer, druhý den okolo poledne jsme přijeli do Chamonix. /Michal zde již jednou byl. Vlakem. Na vrchol se tehdy nedostal. Zůstal v bivakovací chatě Ref. Vallot 4362 m.n.m. Po celonoční jízdě jsme byli trošku „vyhoukaní“. Ona Škodovka nebyla nejtišší auto. Zaparkovali jsme v blízkosti „Domu horských vůdců“ a šli se podívat do města. Večer jsme přejeli na parkoviště pod lanovkou vedoucí na Le Brévent 2525 m.n.m. Tento hřeben se tyčí nad Chamonix naproti masívu Mont Blanc. Na parkovišti stavíme stan.

Ráno po rozednění přichází zaměstnanec lanovky a dost důrazně nás upozorňuje, že nás na parkovišti nechce. Balíme stan a přejíždíme s autem k „Domu horských vůdců“. Jako aklimatizaci jsme si vybrali kopečky nad stanicí lanovky Le Brévent 2525 m.n.m. Skalnaté vrcholky jsou zde ve výškách okolo 2800 m. n. m. Jako správní sportovci jdeme v botaskách a kraťasech. Fyzička je dobrá a 500 – 550 výškových metrů za hodinu není žádný problém. Nahoře je trošku chladněji, spousty sněhu, zamrzlá plesa, nádherná scenérie, žádní lidé. Ono také co by tady dělali. Nevedou tudy žádné turistické cesty. Večer jsme si vyhlédli ubytování pod převislými kameny. Lenka s Michalem se vešli pod jeden a já jsem měl svůj. Michala jsem obdivoval. Prostoru pod kamenem měl dost, ale ne na výšku. Mohl ležet na zádech nebo na břiše, pokud se chtěl otočit, musel kousek povylézt, otočit se a zase zalézt. Ale byl v suchu. To se cení. Stěžovat si tedy nelze.

Ráno bylo chladnější. Trošku táhlo pod kraťasy. Teploty okolo nuly nejsou nejspíš ideální. Ještě malá procházka po hřebenech a hup zpět dolů. Ale kdo by chodil dálky okolo po pěšinách. Nalezli jsme vysněžený žlab a vrhli jsme se jím dolů do doliny. (Po zkušenostech, které brzy přijdou, bych tudy již nikdy nešel.) Po návratu následuje procházka po Chamonix. Řešíme spaní. Rozhodujeme se opět pro parkoviště pod lanovkou na Le Brévent. Přijíždíme tam až se setměním. Jsme rozhodnuti to nějak přežít. Když nás někdo vyhodí, stejně jsme tu byli poslední noc.

Noc proběhla klidně, ráno jsme brzo za svítání sbalili stan a odjeli k „Domu horských vůdců“. Další plán byl výstup na Mont Blanc. Počasí nám ovšem nepřálo. Déšť se na malé chvilky střídal se sluníčkem. Po celou dobu pobytu v Chamonix byly slyšet padající laviny. Pro mě v tu dobu vjem nový, nepřikládal jsem tomu velkou váhu. Co se týče plánování a bezpečnosti jsem dával na Michala, který měl zkušenosti z hor. Rozhodli jsme se, že to zkusíme. Po snídani okolo 08:30 hod. jsme od „Domu horských vůdců“ vyšli směrem k Les Houches 1008 m.n.m. Zde okolo hřbitova nahoru po zalesněném hřebínku k bývalé stanici lanovky vedoucí z Les Houches na Col du Mt Lachat 2077 m.n.m s horní stanicí u výhybny zubačky. Od výhybny se jde po kolejích na konečnou zubačky Le Nid d´ Aigle 2372 m.n.m., odtud směrem k vyhlídce na ledovec, ale po pár metrech se zahýbá doleva a dále se po levém úbočí stoupá k bivakovací chatě Baraque forestiere 2768 m.n.m. Odtud mírně doprava po hřebínku na sněhovou pláň na úrovni chaty Ref. de Tete Rousse 3167 m.n.m. Přes tuto pláň se jde napříč doprava, až se přijde k žlabu. Podél levé hrany žlabu nahoru. Po několika desítkách výškových metrů je přes žlab natažené ocelové lano, které slouží k jištění. Bereme si sedáky, jistíme se dlouhými smycemi, přecházíme příkrý žlab, ve kterém je minimální vrstva zmrzlého, tvrdého sněhu. Po překonání žlabu stoupáme vzhůru skalnatou stěnou k chatě Ref. de I´ Aig. du Gouter 3817 m.n.m. Ve stěně se počasí horší. Prší, výše padají kroupy, které přecházejí v sněžení. U chaty Gouter je nepříjemné počasí. Mlha znemožňuje výhled i samotnou orientaci. Pěšina od chaty směrem k vrcholu je ovšem znatelná. Věřím Michalovi a přes nepřízeň počasí pokračujeme dál. Máme myšlenku, že dojdeme na chatu Ref. Vallot 4362 m.n.m. Začínám ztrácet dech. Nestíhám rychlíkům. Někde pod vrcholkem Dome du Gouter 4304 m.n.m. se domlouváme, že půjdou napřed a najdou chatu. V Lence se zde probouzí vrcholový sportovec. Těžko snáší slabost. Michal se Lenkou nechává strhnout. Je hustá mlha, není nic vidět. Je to rozumné? Věřím zkušenostem Michala. Směr se dá ale odhadnout. Je vidět pěšina.

Čas běží. Počasí se horší. Hustá mlha, velký vítr, začalo hustě sněžit. Ztrácím orientaci. Zastavuji se. Dívám se před sebe do bílého mléka, ve kterém není k rozeznání, co je sníh a co mlha. Stojím a přemýšlím co dál. Jít v tomhle počasí dál naslepo je risk. Jsou zde trhliny, nerad bych se ztratil v hlubinách. Najednou vidím před sebou v dáli černý bod. Ulevuji si. To bude Vallotka. Rozejdu se tím směrem. Udělal jsem pár kroků a krve by se ve mně nedořezal. Černý bod v dáli nebyla chata, ale trhlina těsně přede mnou. Couvám. Rozhoduji se, že sám již neudělám ani krok dopředu. Shazuji batoh a chci vyndat ešus, kterým začnu hrabat záhrab ve sněhu. Ráno moudřejší večera. Než jsem stihl vyndat ešus, přichází Michal s Lenkou se zprávou, že Vallotku nenašli. Počasí je stále beznadějné. Otáčíme se tedy a jdeme zpět. Jdeme z kopce dolů. Svah je čím dál víc prudší a mně se to vůbec nelíbí. Bráním se. Nevíme kam jdeme. Otáčíme se tedy a vracíme se zpět. Počasí je stále beznadějné. Domlouváme se, že půjdeme na vrchol Dome du Gouter 4304 m.n.m., kde přespíme. Je 16:30 hod. Začínáme hrabat záhrab nebo spíše závětří. Moc to nejde. Sníh je mokrý a lepí se. Když záhrab uznáváme k bydlení, zalézáme do spacáků. Lenka s Michalem mají přes spacák ještě žďárák. Já touto vymožeností nedisponuji.

Přichází noc. Venku je „divoké“ počasí. Je velký vítr, sněží, mrzne. Protože mám na nohách stažené kanady, začíná mně být zima na nohy. Snažím se je tedy sundat. Ačkoliv to „odborníci“ zavrhují, jsem celý zalezlý ve spacáku. A tak topím i dechem. Prý to ale způsobuje vlhkost, která potom ve stěnách spacáku mrzne a spacák přestává hřát. Nevím, mně bylo teplo. Noc se pomalu vleče, já na desítky pokusů rozvazuji kanady a konečně mohu dostatečně hýbat prsty na nohou. Jsem ze zouvání zadýchaný, zpocený. Bylo to náročné. Spacák je úzký, postrádal jsem kyslík. Nevím jestli spím. Spíš ne. Někdy v polovině noci Michal s Lenkou vstává. Lence je moc velká zima. Rozhodují se, že půjdou do stanu, který viděli odpoledne stát na vrcholu Dome du Gouter 4304 m.n.m. Mně půjčili žďárák. Do této doby mně bylo dostatečně teplo. Buď se ochladilo, nebo za to mohl žďárák, začalo mně být hodně chladno. Také jsem měl čím dál víc potřebu. Malou potřebu. Dlouho, dlouho jsem to vydržel. Bylo mně jasné, že když vylezu ze spacáku, ztratím spoustu tepla. Bohužel to již bylo tak akutní, že jsem musel vylézt ze spacáku. Nesněžilo, pouze foukal silný vítr, mrzlo. Když jsem zalezl zpět do spacáku, již jsem se nezahřál. Začal boj o čas. Nemohl jsem se dočkat rána. Nohy začaly mrznout. Musel jsem se pořád hýbat, abych do konečků dostal krev. Byla mně zima. A rozednění nikde. Až jsem uslyšel hlasy. Byli to Lenka s Michalem a jejich spolubydlící. Jemně do mě kopali, prý abych vylezl. Byla mně zima, ale byl jsem v pořádku. Vše okolo mě bylo zmrzlé. Včetně vrstvy sněhu, která na mě napadla. Na nic nečekáme, balíme se a „utíkáme“ dolů. Cestou vidím, že včera jsme se nevraceli na Gouter, ale šlapali jsme si to vstříc kilometrové skalnaté stěně vedoucí do Itálie. Brrr, to by nebylo dobré. Ještě že jsem je brzdil v rozběhu.

O vrcholu již nepřemýšlíme. Děláme dobře. U chaty Ref. de I´ Aig. du Gouter 3817 m.n.m. opět začíná sněžit. Níže padají kroupy, pod skalnatou stěnou prší. Návrat zatím probíhá bez potíží. Já mám velkou žízeň. Všechna voda co jsem měl, byla zamrzlá. Pod skalnatou stěnou si bereme sedáky, jistíme se za ocelové lano a přecházíme žlab. Uprostřed žlabu teče voda. Zastavuji se a piji vodu z tajícího sněhu. Chtěl jsem vodu nabrat do prázdné flašky, ale potom si říkám, že to ještě vydržím. Voda ze žlabu je stejně plná kamení. Proto jdu dál. Na druhé straně žlabu se odvazujeme a začínáme klesat po boku žlabu.

Najednou se ozývá ohromný hukot. LAVINA!! Skáčeme pod skalnatý výběžek, který je náhodou v místě, kde jsme zrovna my. Je spíše kolmý než převislý, ale naštěstí stačí. Ohromné množství kamenů rozličných velikostí se za ohromného hluku řítí žlabem. Kameny létají místy, kde jsme byli před malými okamžiky, kde jsem chtěl brát vodu, létají těsně přes náš chabý úkryt, dopadají pár centimetrů pod nás, létají těsně vedle nás. Stačí, aby se nějaký kámen rozhodl odrazit až za naším výstupkem a nikdy bych tyto řádky nepsal! Hluk, prach, pach spáleného kamene! Bojíme se pohnout. Čas se vleče. Kameny v obrovském množství a velikou rychlostí stále létají všude kolem nás. Vše se postupně uklidňuje. Odvažuji se hnout, vytahuji z kapsy foťák a dělám pár fotek. Nemluvíme. Přesvědčujeme se, že ze shora již nic nepadá a „utíkáme“ směrem dolů. Protože ale lavina jela i po pěšině, která vede dolů, zahnuli jsme doprava do vedlejšího žlabu, který je široký a tvoří sněhovou pláň. Šli jsme napříč ke skalnatému žebru. Když jsme byli asi v jedné třetině pláně, uslyšel jsem vrčení letícího kamene. Podíval jsem se nahoru a viděl jsem letět pět plochých kamenů o průměru cca. 1 metr. Ohlédl jsem se zpět za sebe. Michal a Lenka je viděli také. Kameny byly ploché. Stále měnily směr letu. Jeden z nich si to namířil přímo na mě. Rozběhl jsem se napříč svahem. Když jsem se znovu ohlédl na kámen, viděl jsem, že kámen zřejmě přitahuji. Když jsem již myslel, že nemohu utéct, skočil jsem do sněhu a snažil jsem se schovat pod batoh. Potom mám okno. Pamatuji si pouze, že jedu po sněhové pláni dolů, točím se jako vrtule. Sníh je rozměklý a tak se mně daří ovládnout „jízdu“ a zastavit. Dívám se zpět nahoru za Lenkou a Michalem. Oba jsou v pořádku. Oba jsou zjevně rádi, že i já jsem v pořádku. Sundal jsem batoh, ale nevidím žádné jeho poškození. Sám také necítím, že bych dostal kamenem. Nemluvíme. Beru si batoh a utíkáme mimo dosah čehokoliv, co může padat ze shora. Na žebru klesajícímu k bivakovací chatě Baraque forestiere 2768 m.n.m. je již bezpečno. Přicházíme k chatě, zahazujeme batohy. Odpočíváme. K uplynulým hodinám se již nikdy nevracíme. Ještě týž den scházíme k otevřené chatě ve výšce 1700 m. n. m., kde přespáváme. Druhý den ráno scházíme k autu. Svítí sluníčko. Ale jen chvilku, znovu začíná pršet...

Vrcholu Mont Blanc jsme nedosáhli, ale cesta to byla cenná.

P.S. Dle údajů v informačním centru bylo v noci –22,5 st. C. Ve spacáku do –10 st. C mně bylo dobře §:-)))

Červenec 1997 - klasika z Itálie, aneb za sluncem na Sardinii

Touto dobou jsem „opět“ školou povinný a mám prázdniny. Jsem dítkem ČD a tak mám i výhodné jízdné vlakem po Evropě. Jak s tím naložím? Myšlenka není daleko k činu a jednoho slunečného dne na začátku července roku 1997 usedám do vlaku směr Itálie, Aosta – Pré St Didier – Courmayeur. Cíl? Vrchol Mont Blanc klasickou cestou z Itálie. Že jedu sám? Jedu. Nikomu bych neřekl ne, kdyby chtěl jet se mnou. Nenašel se ovšem nikdo, komu bych mohl říct.

Cesta probíhá dobře, po několika přestupech vystupuji v Pré St Didier, měním dopravní prostředek za autobus a odjíždím do Courmayeuru. Zde ještě jeden přestup do jiného autobusu, který mě odváží do Cant. della Visaille 1659 m.n.m. k nástupu mé cesty. Mám sbaleno a tak hned po příjezdu vyrážím směr vrchol. Zbytečně špatně značená pěšina k ledovci Ghiacciaio del Miage má vést po pravé straně údolí. Tady jsem se ale dostal k čelu ledovce. Překonat čelo z pravé strany bylo nad lidské síly, ale podařilo se. Po překonání čela ledovce nebyla na pravé straně žádná slušná pěšina. Bloudil jsem mezi trhlinami podvědomě kupředu. Tento ledovec byl můj první, který jsem poznal osobně. Byl jsem zklamaný. Nebyl to ledovec. To byl kamenolom. Vůbec se po něm nedalo jít. Chůze byla ještě ztížena tím, že tam, kde byla menší vrstva kamení, jsem šel po kamení, které klouzalo po přemrzlém, neuvěřitelně tvrdém ledu. Jednou jsem sklouzl do jedné z menších trhlin. Vylézt z trhliny mně dalo hodně práce a zabralo to dost času. Zakopnout do ledu turistické mačky nešlo, cepín odskakoval nebo se led jen tříštil. Po dlouhém boji jsem vylezl ven a dával jsem si dvakrát větší pozor kam šlapu. Po strastiplné cestě jsem po pravé straně minul čelo ledovců Gh. del M. Bianco a Gh. de Dome, mírně zatočil doleva a již jsem viděl na pravé straně značku vyznačující cestu vedoucí po skalní stěně, 2608 m.n.m. Protože zde bylo ještě dost sněhu, musel jsem mít na nohách mačky i ve stěně. Jeden přelez skalního hrotu jsem přelézal pomocí ocelového žebříku. Když jsem byl pár výškových metrů pod chatou Rif. Gonella (Dome) 3071 m.n.m., našel jsem si krásný kámen na přespání. Měl jsem to s výhledem na celou délku ledovce a do údolí přímo ze spacáku. Když jsem sundal mačky, zjistil jsem, že jedna mačka je v půlce zlomená. Má budoucnost nabrala jasný směr. Návrat! Bohužel. Počasí bylo ideální. Bylo jasno. Druhý den jsem nazul zbylou jednu mačku a dal se na ústup. S jednou mačkou to šlo pomalu. Po ledovci jsem sestupoval po druhé straně, než jsem stoupal. Cesta byla mnohem pohodlnější. I když také kamenolom. Sestup z čela ledovce byl ale úplně o něčem jiném. Proto doporučuji při nástupu se nedržet map, nastupovat na ledovec z jeho levé strany a dále pokračovat po jeho levé straně.

Když jsem byl u autobusové zastávky, přemýšlel jsem co s načatým výletem. Mont Blanc nedopadl, na noze mám pod palcem obrovský puchýř, který dává dostatečně najevo, že tam je, tak váhám co dál. Sjíždím autobusem do Pré St Didier, kde jsem si udělal malou procházku do krásné soutěsky a přespávám na nádraží. Ještě odpoledne se zatahuje a padají kroupy. Jaké počasí vládlo nahoře si jen mohu představovat. Příjemně tam rozhodně být nemohlo.

Protože se mně ještě nechce domů, využívám jízdenky a ráno odjíždím směr Řím. Po příjezdu do Říma vyrážím na mně již známá místa. Puchýř na noze se ovšem nesnesitelně ozývá. Těžko se mně chodí po městské dlažbě. Nepřeháním to tedy a usedám opět do vlaku s cílem přístav Civitavecchia, odkud jedu na Sardinii, kde se chci vykoupat. Vše probíhá tak jak má. Jen nevím, proč si mě každý prohlíží. Je snad něco nenormálního na tom, že když jedu na Sardinii, že mám na batohu cepín? Pravda, potřebovat tam cepín asi určitě nebudu.

Loď jede přes noc. Příjemně jsem se na palubě vyspal. Ráno po přistání v přístavu Golfo Aranci popojíždím vlakem do zátoky mezi přístavem Golfo Aranci a Porto Rotondo, kde se chystám pobýt aspoň dva dny. Snad mě nikdo nevyžene. Rychle do plavek a hurá do moře. Voda je průzračná, teplá. Jen co to? Stojím ve vodě, lechtají mě na nohách drobné rybičky... Au, co to je za rybičky? Jedna mě kousla do nohy a vykousla mně do kůže díru o velikosti jednoho milimetru! Potvora! Krvácení zastavuje slané moře. Užívám si klidu, válím se, opaluji. Sluníčko příjemně pálí. Trošku jsem ovšem podcenil sílu slunce a trošku víc jsem se osmahl. Nemohu se dotknout stehen a břicha. Co tady ale budu dělat, když jsem spálený již teď? Nedá se nic dělat. Pajdavý a spálený balím věci, usedám na loď, přeskakuji do vlaku a mířím k domovu. Tam je nejlépe.

Srpen 1998 – klasika z Francie, aneb dobře je na riviéře

V srpnu 1998 usedáme s přítelkyní Verčou do mého vozu Škoda 100 a vyrážíme směr Francie. Myšlenky máme na hory a na moře. Máme před sebou tři týdny cestování. Spíme v autě na sklopených sedačkách. Je nám fajn. Naše cesta vede přes vrchol Alp Alpspitze s výškou 2.628 m.n.m., kde nám krásně svítí sluníčko. Další zastávka již je Chamonix. Auto necháváme v Les Houches 1008 m.n.m. a vyrážíme nahoru. Daří se nám. Fyzička a nadmořská výška nám nedělá potíže a tak se rozhodujeme jít stále výš a výš. Jsem znovu v kuloáru, kde si laviny podávají ruce. Morál, pocity, nervy. Vše se míchá. Zdržujeme se v kritických místech minimálně. Stoupáme stěnou výše. Jsme nahoře na Aig. du Gouter 3863 m.n.m. Táhnu sebou zátěž ve formě stanu. Vyhlédli jsme si volné místo pro stan, které zde vykopal již někdo před námi. Fouká silný vítr. Jsem srab a tak stěny stanu z venčí zahrnuji sněhem. Ve stanu trávíme noc. Venku hodně fouká a také padají kroupy. Verče není dobře. Noc trávím hlídáním stavu Verči. Ráno není lépe. Verče je špatně, bolí ji hlava. Kde je hranice normální reakce na výšku a únavu, a kdy se již člověk nafukuje nezastavitelně? Rozhodujeme se, že půjdeme dolů. Snažím se složit stan, který je bytelně zamrzlý v mém záhrabu a vrstvě sněhu na něm. Verče je zjevně hůř. Jdeme dolů. Náš boj o vrchol byl krátký. Ale nevadí, naše cesta vede dolů k moři, Nice, Marseille. Jedeme po horách, po nádherných sedlech, nádhernými údolími. Stovky kilometrů nahoru a dolů úžasnou krajinou. A potom koupání na riviéře. Koupání na písčitých plážích, ale také na skaliskách. Mezi Nice a Marseille si užíváme všeho, co moře může nabídnout. Po třech týdnech na cestách jsme zase opět doma s mou Škodou 100, která posloužila bez závad.

Červenec 1999 – klasika z Francie, aneb když to nejde, tak to nejde

V červenci 1999 se domlouvám opět s Michalem, Lenkou a letos také s Karlem na dobití Mont Blancu. Nakládáme se do mého povozu Opel Kadett a vyrážíme směr Chamonix. Vyjíždíme večer, v noci projíždíme Německem. V řízení se v noci střídám s Michalem. Dopoledne přijíždíme do Chamonix. Zrovna přejíždíme do Les Houches 1008 m.n.m. Balíme a jdeme nahoru. Máme cíl na chatě Baraque forestiere 2768 m.n.m. Jdeme opět osvědčenou cestou přes výhybnu zubačky Col du Mt Lachat 2077 m.n.m. a konec zubačky Le Nid d´ Aigle 2372 m.n.m. Jsem nevyspalý. Moc mně to nešlape. Ale máme na to celý den, tak o nic nejde. Ale ouha. Nadmořská výška dělá své a mně není vůbec dobře. Již na Col du Mt Lachat 2077 m.n.m. mně je dost mizerně. Vůbec se mně nechce dál. Michal s Lenkou jsou na tom lépe. Karel je nezmar a nechápe naše problémy. Šlapeme dál. Já silně nestíhám, ploužím se. Na konci zubačky jsem již úplně hotový. Je mně zle. Síly žádné. Na chatu to je ovšem již jen kousek. Karel frčí dál. Lenka s Michalem jdou také dál. Já se peru sám se sebou. Vycházím dál. Často odpočívám. Již jen 200 výškových metrů. Již jen kousek. Zastavuji se po každých pěti krocích. Je mně zle, bolí a točí se mně hlava. Nohy mě neposlouchají. Přesvědčit se o dalším kroku je těžké. Již zbývá jen 100 výškových metrů. Cesta vede po sněhu. Dva kroky vpřed, jeden zpět. Hrůza. Jsem hrozně malinký, tělo neposlouchá, síla žádná. Sám sobě nevěřím. Peru se. Dech nestíhá, síla není. Nohy se propadají do sněhu a já nejsem schopen vyrovnávat chůzi. Často padám. Zvednout se ale nechci. Uf, hrůza. Peru se. Chatu již vidím, ale moc člověčích sil stálo těch pár metrů. Jsem u chaty. Odhazuji batoh, je mně zle. Odcházím na skalní výčnělek, lehám si a brečím. Brečím jako želva. Nekontrolovatelně. Je mně zle. Nechce se mně nic. Je mně tak nějak na doraz. Nemám na nic víc. Slzy se řinou dál a dál. Takhle uběhne spousta času. Není mně do řeči. Jedno ale vím, cesta k vrcholu je zavřena, nemohu dál. Je večer. Je mně lépe. To znamená, že žiji. Jsem vyčerpaný. Fyzicky i vnitřně. Vím, že nahoru nemohu. Lence není také nejlépe. Michal s Karlem se domlouvají, že půjdou nahoru. Je ráno. Karel s Michalem se balí a jdou do noci. Já s Lenkou zůstávám na chatě. Je mně již lépe a lituji, že jsem se rozhodl zůstat dole.

Chata je zde umístěná ve skvělém místě a tak si užívám a čerpám sil. Z chaty je krásný výhled na hory i do údolí na Chamonix, které je o cca. 1700 m níže. Sluníčko svítí, je nám dobře. Během dopoledne se vrací Michal. Zvrací, je mu zle. Karel prý šel dál. Čekáme na Karla. Odpoledne se vrací. Byl úspěšný. Byl na Mont Blancu. Na nohách má puchýře. Na vrchol prý dolezl po hřebeni po čtyřech. Foukal silný vítr a viditelnost byla minimální. Lence začíná být opět špatně. Balíme a ustupujeme zpět do údolí. V hlavě se mně honí spousta myšlenek. Zažil jsem zatím nezažité. Byl jsem na životním dně. A to již ve výšce 2768 m.n.m. Mrzelo mě, že jsem nebyl nahoře. Karel tam byl. Ale co viděl? Mlhu, mlhu a zase mlhu. Mělo by to pro mě hodnotu? Asi ano, ale chtěl bych nahoru i za sluníčka, tedy znovu. Takhle vím, že sem již nikdy nepojedu. Že již nikdy nechci zažít ty pocity, kdy člověk neovládá své tělo, své pocity, své myšlenky. Bylo to moc těžké.

Červen 2000 – klasika z Francie – jsem na vrcholu

A je to tu zase. Potřeba jít tam nahoru. Nahoru do hor. Do hor, kde si jsou lidé rovni. Pravda, díky penězům si jsou někteří rovnější, ale principy tam platí pro všechny stejně. Když hora nechce, nepustí. Chci nahoru, ačkoliv jsem loňský rok zažil něco, co bych nechtěl nikdy opakovat, hory jsou silnější. Jedeme. Kdo? Malý Tomáš, kterému je krásných 10 měsíců, jeho mamka Věrka, taťka Míra a teta Hanka. Partička, se kterou se mně povede vylézt Mont Blanc.

Odjíždíme opět večer. Jedeme celou noc a dopoledne jsme v Chamonix. Jdeme na procházku do městečka. Střídáme se v strkání kočáru. Tomík na tom není s turistikou ještě tak úplně dobře. Při chůzi se potřebuje něčeho držet, svezení v kočáru se tedy nebrání. Odpoledne parkujeme auto v Les Houches 1008 m.n.m. a jdeme do výšky 1700 m.n.m. přespat na chatu. Spíme venku u chaty. Na Tomíka přišel hlad a snědl mně kus Horalky i s obalem. Kdo by se zdržoval s rozbalováním. V pohodě přespáváme.

Je ráno a nás čeká výstup na chatu Baraque forestiere 2768 m.n.m. Věrka nese na zádech Tomíka v sedačce. Ostatní neseme vše potřebné k životu na horách. Ačkoliv není Tomík zrovna nejlehčí „batůžek“, všechny ostatní batohy jsou podstatně těžší. Věrka úžasně bojuje s únavou, ale také s Tomíkem, který by raději běhal po zemi a trávit celé hodiny na zádech se mu úplně tak nechce. Ale oba jsou úžasní, daří se jim spojit své síly a postupují stále výš a výš. Já jsem nabuzený jako nikdy, sil mám dost, vůle také. Daří se. A to je znát. Na výhybně zubačky Col du Mt Lachat 2077 m.n.m. má Věrka krizi, bojuje se silami a sama se sebou. Tomík ne. Ten leze po krásně zelené trávě a je rád, že je osvobozen od sedačky. Času máme stále dost a dost. Není kam spěchat. Náš cíl není daleko. Protože Věrka je mrtvola, rozhoduji se, že půjdu napřed, na chatě nechám své věci a vrátím se zpět pro Tomíka. Vyrážím, ostatní pomalu za mnou. Šlapu do kopce co to jde.

Na chatě zahazuji svůj odporně těžký batoh a běžím zpět pro Tomíka. Nacházím je již nad konečnou zubačky. Věrka se kousla a zabrala. Čest jí. Na kojící matku úžasný výkon. Beru na záda Tomíka a upaluji nahoru. Jdu svižně. Tomík je již dost dlouho v sedačce a začíná se mu to nelíbit. Povídáme si. Jde to dobře. 100 výškových metrů od chaty jsem Tomíka již neukecal a on začal protestovat. Dál se mu již nechtělo. Začíná brečet. Zoufale přidávám do kroku. Spíše běžím, než jdu. Chata se blíží. Tomíka to moc nezajímá a brečí. Konečně jsme nahoře. Tomík jásá, může ze sedačky. A hurá na sníh. Že je červen mu vůbec nevadí. Stejně je jeho první. V zimě byl ještě v kočáře, tak si sněhu moc neužil. Tady ho má dost a dost. A ještě k tomu je teplíčko, bájo. Jsme všichni nahoře. Všichni ve výšce 2768 m.n.m. Je pohoda. Jestlipak Tomík někdy ocení, že byl tak mlád tak vysoko? Večer jdeme spát, já jsem nachystaný na ranní výstup.

O půl čtvrté vstávám. Nejsem první. Nedočkavci pod námi vstávali o půl hodinky dříve. O půl páté vyrážím k vrcholu. Sníh na pěšině není. Po hřebínku to tedy utíká. Na úrovni chaty Ref. de Tete Rousse 3167 m.n.m. přecházím po sněhové pláni, vcházím do žlabu, kde nás poprvé překvapila kamenná lavina, kterou probíhám jako blesk. Vzpomínky jsou silné. Strach o život je silný. Neznám intenzivnější pocit. Ve skalní stěně je málo míst, kde by ležel sníh. Jsem dostatečně rychlý. O půl sedmé jsem na hřebeni Aig. du Gouter 3863 m.n.m. Usedám do sněhu. Svačím, vařím čaj ze sněhu. Sluníčko svítí. Začíná být teplo. Po sedmé hodině balím a vycházím po sněhovém širokém hřebeni k vrcholu. Jdu v pohodě.

Při výstupu na Dome du Gouter 4304 m.n.m. se začínám významně zadýchávat. Začínám se pravidelněji zastavovat a zhluboka dýchám. Srdce buší o závod. Cesta z Dome du Gouter pokračuje přes sedlo Col du Dome 4237 m.n.m. a poté se stoupá okolo chaty Ref. Vallot 4362 m.n.m. na hřeben, který je postupně užší a užší. Na tento hřebínek se jde svahem, který je prudší než z dálky vypadá. Jsem vybaven pouze mačkami na nohách. Víc sebou nenesu. Cepín by se zde hodil. Ale ve sněhu jsou hluboké díry od cepínů a dají se užít jako bezvadné chyty. Pohodu hor zde kazí „turisté“ vedení horskými vůdci, kteří jako ovce lezou za každou cenu nahoru a vůdci je teď strkají před sebou dolů. Dolů se valí dav, který se sotva drží na nohách, padají a nechávají se chytat vůdci, a je jim úplně jedno, co se děje okolo nich. Bojím se, aby mě jeden z nich nestrhl sebou. Byla by to dost rychlá jízda. A dost dlouhá. Výškové metry zde přibývají rychle. Představa, že se kutálím – vezu směrem na ledovec několik stovek metrů mě neláká. Ustupuji stranou a čekám, až se přeženou. Sil mně to ale nepřidává. Konečně jsem na hřebínku. Zbývá mně již jen nějakých 300 výškových metrů. Mám toho plné zuby. Dávám si na půl hodinky pauzu. Míjí mě člověk s vysílačkou, který vyšel z observatoře u Vallotky. Ptá se mě, zda jsem v pořádku a jde napřed. Já se zvedám a jdu také. Pár kroků a vydýchat, pár kroků a vydýchat. A konečně. Je půl jedné a já jsem na vrcholu. Na vrcholu Mont Blanc ve výšce 4810 m.n.m. Výš to již u „nás“ na západě nejde. Je to krásný pocit. Slunce svítí, je úžasná viditelnost. Fotím se spolu s „Žánem Clodem Metefeu“, který si píše mou adresu a poté schází dolů. Blahopřeje mně, ví, že jdu od chaty Baraque forestiere 2768 m.n.m. a že jsem tam vynesl Tomíka. Později mně od něj přijde domů vrcholová fotka.

Já se na vrcholu usidluji. Vytahuji vařič, vařím polévku. Je teplo. Teploměr ukazuje 11 st. C. Během mého pobytu na vrcholu si užívám rozhledu a ticha, protože zde již nejsou žádní otravní turisté. Mám vrchol jen sám pro sebe. Navštíví mě zde pouze čmelák, který si plete můj batoh s květinou. Co tu dělá? Asi ho sem donesla termika.

Po půl hodině užívání balím a jdu dolů. Hřebínek vyžaduje velkou koncentraci. Je velmi úzký. Od Vallotky je to již nekonečná chůze po sněhu. Ale jde to rychle. Sníh je měkký a tak každý krok měří skoro 1,5 m. Cesta ubíhá. Náročné to je skalní stěnou dolů od Aig. du Gouter. Je vedro, mám málo pití. Sluníčko pálí do stěny. Laviny v lavinovém žlabu létají jedna za druhou. Co s tím? Před místem, kde se přechází žlab usedám a sleduji pravidelnost lavin. Padají rychle za sebou a mezera mezi nimi je velmi nepravidelná. A také minimální. Nedá se nic dělat. Musím počkat až slunce zaleze. Je něco okolo šesté hodiny. To se ještě načekám. Ale pustit se do žlabu je životní nesmysl. Kameny létají žlabem a velmi mnoho jich běhá také po pěšině na hraně žlabu. Nedá se to stihnout v pauze mezi nimi. Mám žízeň. Vytahuji vařič, ve kterém je již minimum plynu, sbírám špinavý sníh plný štěrku a na malém plamenu se snažím roztavit sníh. Moc se nedaří. Plamen je slabý. Usrkávám proto vždy malé množství vody od okrajů ešusu. Na napití to ale není. Mám žízeň. Mám v sobě asi tři deci, když plyn dochází. Smůla. Víc vody nebude. A přede mnou ještě několik hodin na slunci. Uf, uf, to bude těžké.

Na obloze se začínají honit mraky. Že by vysvobození od čekání. První mrak zastiňuje slunce. Čekám, jestli to bude mít vliv na laviny. Vliv to po chvíli má. Laviny začaly padat s většími časovými rozestupy. Mají také určitou pravidelnost. Hurá, možná budu dole dřív než za tmy. Balím batoh a čekám. Slunce opět vylezlo na oblohu a pálí dál. Rozpoutala se vlna lavin padajících rychle za sebou. Čekám další mrak. Po půl hodině čekání je opět slunce za mrakem. Scházím co nejblíže ke žlabu a snažím se vypozorovat pravidla padajících lavin. Pauzy mezi nimi jsou o trošku delší. Čekám ještě další tři, abych si ověřil, že na hoře není nějaká chyba, kontroluji slunce a již peláším přes žlab. Běžím jako o život. Rychle ještě krátký úsek po pěšině žlabem směrem dolů a co nejdříve na hranu. Uf, mám to za sebou. Stihl jsem to. Přemýšlím kudy dál. Nejkratší je to přes planinu, na které jsou čerstvé stopy po padajícím kamení. No nic, beru nohy na ramena a valím z kopce dolů. Hlavu si mohu vykroutit, uši jedou na plné příjmové obrátky. Obava z padajících kamenů je veliká. Vyšlo to, jsem na úrovni chaty Ref. de Tete Rousse 3167 m.n.m. a již v klidu scházím k „domovu“. Nespěchám. Jsem unavený, žíznivý. O půl osmé přicházím k chatě, kde jsem od srdce přivítán. Dělal jsem to pro sebe, ale také pro ty dole. To byl můj hnací motor. Mít se kam vrátit, podělit se o radost, sdílet své pocity. Je večer, Tomík mně ujídá kolínka, jsem unavený, ale šťastný.

Ráno scházíme do Les Houches 1008 m.n.m. a jedeme se vykoupat k jezeru vzdáleného jižně cca. 60 km od Chamonix. Je to úžasný pocit, plavat si v jezeru a při tom se dívat na vrchol Mont Blancu, kde jsem včera byl.

Nejsem sobec

a tak se v červnu 2004 domlouváme, že dáme Mont Blanc z Francie s Liborem, Věrkou a Mírou. Jede s námi ještě Péťa, sestra Míry, která jede na „výlet“ a nemá vrcholové ambice.

Příprava na výstup obsahuje jedno odpoledne, kde se snažím předat mé jedinečné životní zkušenosti z "Blancu" o lavinách. Musím si hodně hrábnout do nitra, abych to mohl vypovědět, abych mohl nezkušené připravit na to, co je tam čeká. Co jim hora chystá. A také je připravit na mé pocity, které v těchto místech nejsou vůbec jednoduché.

Cesta do Chamonix probíhá již standardně, druhý den spíme u chaty ve výšce cca. 1700 m, třetí den jsme na chatě Baraque forestiere 2768 m.n.m. Jako již znalec místních podmínek další den ráno vstávám v 01:30 hod. a jdu sledovat počasí. Vše vychází tak jak má. Počasí je dobré. Předpověď jsem vydal kladnou – celý den slunečno. Ve 2:30 hod. budím ostatní. V 03:30 hod. vycházíme. Péťa si v klidu spí dál. Na pěšině je dost sněhu a tak se nejde moc dobře. Lavinový žlab bez potíží. Ještě mrzne, kamení nepadá. Skalnatá stěna je pokryta velmi často ledem a sněhem. Jistím Věrku. Dost to zdržuje, ale času je dost. Věrka má krizi. Kupředu ji to moc nejde. Ale pere se. Čas běží rychleji než je vhodné. Na hřebenu Aig. du Gouter 3863 m.n.m. jsme až o půl desáté. Je to relativně pozdě. Ale co, vždyť můžeme přespat na Vallotce. Pomalu jdeme dál. I já mám krizi. Je hodně hodin, jsme již dlouho na nohách. Na vrcholu Dome du Gouter 4304 m.n.m. jsme o půl páté. Jde se mně špatně. Jdu s Věrkou. Chybí nám motivace. Fouká velmi silný a ledový vítr. Ztratil jsem motivaci jít dál. Spánek na Vallotce pomíjím jako by to snad ani nešlo. Mám toho plné zuby. Vítr mně bere sílu. Míra s Liborem se rozhodují, že jdou dál. My s Věrkou se vracíme. Na Aig. du Gouter přicházíme v 19:30 hod. Jsem moc unavený. Čekáme na Libora s Mírou. Oba přicházejí za necelou hodinku. Na vrcholu nebyli. Otáčeli se kousek nad Vallotkou. Nevěděli kudy přesně dál. U chaty Ref. de I´ Aig. du Gouter se setkáváme s chlapama z Čech. Měl jsem smíšené pocity z toho, že lavinový žlab přecházeli v tak pozdní odpoledne. Mé rozpaky potvrdilo vyprávění, jak jednoho trefil kámen do ramene, ale protože na něm měl panenku dvanáctky lana, rameno ho jen bolí. Měli z toho srandu. Kolik ale scházelo, aby měl díru v hlavě místo bolavého ramene? Vůbec mu to nedocházelo. Ani ostatním. Zase jeden šťastlivec, který bude vyprávět, že to tam je v pohodě. Přitom měl jen štěstí ve své blbosti.

My jsem se okolo půl deváté začali vracet. Protože to byl samý sníh a led, šlo to jen velmi pomalu. Lavinový žlab byl plný sněhu a většina lavin se zastavovala ještě před pěšinou vedoucí napříč žlabem. Přechod žlabu byl relativně bezpečný. K chatě jsme přišli v 01:30 hod. Byl jsem unavený. Tato procházka trvala 22 hodin. Moc dlouho na to, jaký fyzický výkon je k tomu potřeba. Chyběla nám rychlost. Pohoda Věrky, nepříjemný a kluzký chodník nám tentokrát nepomohl k výstupu. Hora nás nechtěla. I když dodnes nevím, zda jsme neměli dojít na Vallotku a tam přespat. Odtud by se na Blanc šlo v pohodě. Budiž nám útěchou, že v noci bylo počasí, že by psa nevyhnal a celý následující den pršelo. Děkuji Ti počasí, že jsi vyřešilo mé dilema o správnosti návratu.

A protože tam visí pytel...

o rok později, tedy v červnu 2005, jedeme na Mont Blanc znovu. Já, Věrka, Míra a dvě „turistky“ Péťa a Janička, Mírovi sestry, které na nás opět počkají na chatě v 2768 m.n.m.

Letos ale volíme pohodlnější noční cestu a tak nad Martigni zastavujeme a v klidu přespáváme ve stanech. Ráno posnídáme a po poledni jsme v Chamonix. Přejíždíme do Les Houches 1008 m.n.m., balíme a jdeme na chatu Baraque forestiere 2768 m.n.m. K večeru tam v pohodě jsme. Ráno opět vstáváme, balíme a vycházíme směrem k hřebeni Aig. du Gouter. Jde se dobře. Věrka má ale problém. Nemá vůli, nemá sílu. Nejde to. Já s Mírou jsme nastartovaní směr vrchol, Věrka vůli marně hledá. Bojujeme každý sám za sebe. Věrka nemůže. S Mírou jsme nabuzeni směrem nahoru, Věrka cítí sílu směrem dolů. Situace nemá žádné jiné řešení, než se otočit. Ačkoliv to plně respektuji a sám tak rozhoduji, vnitřně bojuji a na chvíli prohrávám sám sebe. Sedím, nervičky povolily a tečou slzy. Ne, nic jiného, než vnitřní boj. Boj s přebuzením k výkonu a zklamáním. Vnitřním zklamáním. Zklamáním bez výčitek. Chvilku sedím. Je ticho, vychází slunce. Je krásný den. Zvedáme se a jdeme dolů k chatě. Užíváme si krásné přírody okolo nás. Krásy, která naplňuje, která mně dává sílu do života. Vracíme se na chatu, potom dolů do Chamonix. Prší a prší. Příroda je silnější než my lidé. Objíždíme Mont Blanc z druhé strany, kde vrchol Blancu z italské strany je skalnatou stěnou, užíváme Alp, pobíháme po bezvýznamných vrcholcích v okolí sedel, kudy projíždíme, užíváme horské krásy, pohody, horské síly, která naplňuje.

A protože tam visí pytel...

je tam krásně.

Tímto příběhem se mnou prošli přátelé, kterých si vážím jako lidí. Děkuji, že se mnou prošli velkou a důležitou částí mého života…

Chybí Vám pointa k řízku býti? - dvakrát jsem zaváhal, dvakrát jsem si na Blancu spálil obličej. Dvakrát jsem z obličeje měl jeden velký, tlustý, nepružný a velmi bolestivý strup, ze kterého vytéká žluté cosi, který se loupal více než týden, abych měl na obličeji opět novou kůži jako miminko. Co na to lidé? V Alpách v pohodě. U nás si ode mě v obchodě nechtěli brát peníze. Čím to? Čím to? A co na to rakovina kůže? Nevím, ještě se nehlásí :-)))))

nahoru

zpět

optimalizováno pro Mozilla Firefox